Telemedicína v ČR: Inovace na křižovatce

Telemedicína a distanční péče se v českém zdravotnictví v posledních letech posunuly z roviny pilotních projektů mezi témata, která mohou proměnit dostupnost i organizaci zdravotních služeb. K dispozici jsou vyspělejší technologie, rostoucí zkušenosti poskytovatelů i pokusy o vytvoření stabilního rámce pro jejich využívání. Přesto zůstává řada otázek nevyřešena. Týkají se zejména legislativního vymezení telemedicínských služeb, jejich financování z veřejného zdravotního pojištění, hodnocení zdravotně ekonomického přínosu i postavení softwaru a dalších technologií jako zdravotnických prostředků. Česká telemedicína se tak ocitá na pomyslné křižovatce, kde se střetává technologický rozvoj, potřeba úspor, očekávání pacientů a poskytovatelů i postupující evropská digitalizace zdravotnictví.

Nejkomplexnějším projektem je iniciativa Národního plánu obnovy ve Fakultní nemocnici Olomouc. Jejím cílem je vytvořit rámec pro poskytování zdravotních služeb na dálku. V centru stojí Národní telemedicínské centrum, které od roku 2020 působí jako kompetenční centrum Ministerstva zdravotnictví ČR a referenční bod distanční péče.

Bez stabilního financování se inovativní technologie neprosadí. Součástí projektu proto bylo vytvoření metodiky úhrad nových technologií. Ta má umožnit posouzení jejich zdravotně ekonomického přínosu a pokrývá ambulantní i hospitalizační péči, včetně poukazů, výkonů a zvlášť účtovaného materiálu (ZUM).

Podle § 11c zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, jde o péči poskytovanou na dálku pomocí informačních a komunikačních technologií nebo zdravotnického prostředku. Pokud nejde jen o chat či videohovor, vyžaduje zákon nasazení zdravotnického prostředku uvedeného na trh v souladu s evropskými nařízeními MDR nebo IVDR. Tyto prostředky, včetně samostatného softwaru, dodávají datům objektivitu a medicínskou validitu.

Tři silné vlivy současnosti

Prvním je politický tlak na nákladovou efektivitu zdravotnických technologií. Požadované úspory mají vést k nové metodice úhrad ZUM a jejímu legislativnímu zakotvení. Řešení obsahující ZUM tak budou muset důsledněji prokazovat klinický přínos ve vztahu k nákladům.

Druhým je řízený vstup inovací do úhrad. VZP koncem dubna 2026 oznámila, že chce zavádět AI a telemedicínu, včetně „prozatímních úhrad“. Trh však dosud postrádá konkrétní pravidla jakož i závaznou metodiku. Rodí se skutečně česká obdoba DiGA?

Třetím hybatelem je nařízení o Evropském prostoru pro zdravotní údaje (EHDS), které zavádí jednotný rámec pro využití zdravotních dat v EU. Podpoří elektronizaci, telemedicínu i výzkum a přiměje národní systémy k digitalizaci a sjednocení standardů.

Telemedicína představuje pro poskytovatele i technologické firmy příležitost. Úspěch však nezávisí jen na kvalitním softwaru, ale také na orientaci v regulaci, klinické praxi a úhradových mechanismech. Bude nutné propojit technologické know-how s právní a metodickou připraveností.

Autor: Aleš Martinovský