Telemedicína v ČR: Od „telefonické konzultace“ k systémovému řešení

Ještě před před lety bychom za telemedicínu považovali jakýkoliv vzdálený kontakt pacienta s lékařem přes telefon či video. Zásadní zlom v českém zdravotnictví přineslo povinné využívání eReceptu a následně pandemie COVID-19. Strach z osobního kontaktu tehdy akceleroval zavedení prvního hrazeného „telemedicínského“ výkonu u praktických lékařů. V současnosti však již běžné distanční poskytování služeb nepovažujeme za dostatečně sexy. Odborná veřejnost i pacienti dnes očekávají zapojení sofistikovaných high-tech řešení, ideálně s využitím prvků umělé inteligence (AI).

V posledních letech se na trhu objevila telemedicínská zařízení umožňující komplexní distanční vyšetření – od měření CRP až po přenos obrazu hrdla. Tyto technologie však zpočátku předběhly dobu. Nízký zájem poskytovatelů a pacientů býval zjednodušeně sváděn na chybějící úhrady z pojištění. Ukázalo se ale, že pouhá implementace technologií „odjinud“ bez promyšlené návaznosti na celkové nastavení systému nefunguje.

Vláda si tuto výzvu uvědomuje a podporuje rozvoj telemedicíny pro zajištění vyšší dostupnosti péče a efektivnějšího využití zdravotníků. Představuje totiž funkční nástroj pro řešení personálních nedostatků. Ministerstvo zdravotnictví pro splnění tohoto cíle opírá své snahy o rozsáhlý projekt FN Olomouc. Jak již bylo vysvětleno v článku v říjnovém Zpravodaji z loňského roku, jeho hlavním přínosem není vývoj další aplikace, ale vytvoření udržitelného ekosystému, který nás posune k evropské špičce.

Pilíře pro úspěch telemedicíny

K dosažení tohoto stavu nestačí jen legislativní ukotvení. Na základě zkušeností lze definovat tyto klíčové faktory úspěchu:

• Shoda s MDR a IVDR: Připojené technologie musí striktně odpovídat příslušným nařízením EU.

• Datová úložiště a bezpečnost: Musí být jasné, kdo systémy zainvestuje, bude provozovat a ponese plnou odpovědnost za ochranu osobních údajů pacientů.

• Komunikační rozhraní: Je třeba definovat bezpečné standardy pro připojení technologií i přístup třetích stran (pacienti, externisté).

• Klinické postupy lege artis: Postupy musí garantovat odborná společnost a musí se nalézt zdroje na formální dokumentaci.

• Úhradové mechanismy: Je nutné strukturovaně vymezit, co bude hrazeno výkonově, co spadne na poukaz a co jako ZUM. S tím souvisí i požadavky na klinicko-ekonomická data.

Vzhledem k práci na těchto oblastech lze nahlížet na vývoj s optimismem. Pro dodavatele a výrobce je sledování segmentu kritické, i když právě nemají v portfoliu nic „telemedicínského“. Telemedicína totiž zásadně transformuje zažité formy péče i celý trh.

Autor: Markéta Hrubá